Zvířata

Žralok bílý (Carcharodon carcharias) či velký bílý žralok, dříve často nazývaný žralok lidožravý, je žralok z čeledi lamnovitých vyskytující se většinou v pobřežních vodách. Dosahuje maximální délky přes 6 metrů a hmotnosti i více než 3 tun.Pohlavně dospělý bývá až po 26 letech a dožívá se i více než 70 let, což z něj činí jednu z nejdéle žijících chrupavčitých paryb. Patří k nejrychlejším žralokům, může nakrátko zrychlit až na 56 km/h. Je považován za člověku velmi nebezpečného predátora, neboť je zodpovědný za nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi mezi všemi žraloky, a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví, smrtelných útoků bývá v průměru jen 1,5 ročně.Živí se především mořskými rybami a savci (zvláště ploutvonožci), v menší míře i plazy a ptáky. Jeho jediným predátorem mimo člověka je kosatka dravá.Podle kritérií IUCN je veden jako zranitelný druh, který může v brzké době čelit hrozbě vyhubení.

Potrava

V podstatě skoro každý živočich žijící v oceáně je jeho potenciální kořistí – čím větší, tím lepší.Tuňáci, marlíni (ryby příbuzné makrelám) a mečouni patří k jeho nejmilejším pochoutkám, zatímco lachtany, tuleně a delfíny uvítá spíše jako svačinku.

V současnosti neexistují žádné studie o tom, kolik potravy spotřebuje žralok bílý za den. Je ale známé, že její množství závisí na teplotě vody a na tom, kolik vhodné kořisti má zrovna žralok na dosah. Pro lovícího žraloka je životně důležitý mimořádně jemný čich, nejcitlivější z jeho smyslů. Čichem dovede vystopovat potravu na velkou dálku. Tisíce drobných jamek, kterými je poseta špice jeho čenichu, představují důležitý smyslový orgán. Svým mimořádně výkonným čichem dovede žralok vystopovat i nepatrné množství krve (1 kapka v 4,6 milionech l vody).

Útoky na lidi x ploutvonožce

Žralok bílý lidi systematicky neloví, obvykle je napadá v situaci, kdy mu připomínají ploutvonožce (což je ovšem téměř každý člověk plácající se na hladině, surfař nebo potápěč). Na základě etologických studií dnes víme, že útok bílého žraloka na ploutvonožce probíhá podle jakéhosi „plánu“. Žralok nejprve zaútočí na kořist zespodu s cílem vykousnout z jejího těla velký kus. Potom kolem své kořisti plave a vyčkává, až ji silné krvácení oslabí natolik, že se již nebude moci bránit. Snaží se tak vyhnout zranění, které by mu mohl ploutvonožec při zápasu o život způsobit např. drápy. Teprve pak se ke kořisti vrací, aby ji sežral. Tento poznatek o způsobu lovu bílého žraloka, vede k vysvětlení mnoha smrtelných nehod plavců a surfařů. V případě, že jsou mylně identifikováni jako ploutvonožci, probíhá útok stejně. Rozdíl je v tom, že po prvním „ochutnávacím“ zakousnutí se žralok mnohdy už nevrátí, nebo se oběti podaří dostat z vody, dřív než k tomu dojde. Tak či onak, vzhledem k velikosti bílého žraloka, bývají následky i tohoto jediného kousnutí často neslučitelné se životem. Ke své lidské oběti se již nemusí vrátit z „nutričních“ důvodů. Žralok bílý je jeden z mála druhů, jejichž tělesná teplota je vyšší, než teplota okolní vody. Proto není bezprostředně vázán na vodu o určité teplotě a může se vydat i do chladnějších oblastí. Udržení vyšší teploty je ale značně energeticky náročné. A to je důvod, proč jsou ploutvonožci oblíbenou potravou žraloka bílého. Jejich těla jsou obalená silnou vrstvou tuku (tzv. blubber), který má funkci tepelné izolace. Pro žraloka bílého je tento tuk vydatným zdrojem energie. Oproti ploutvonožcům má člověk tuku málo a pro žraloka by tak představoval nevýživný „balast“. Proto útok bílého žraloka mnohdy končí „ochutnávacím“ kousnutím. Je ale třeba vzít v úvahu, že vyhladovělý žralok moc vybíravý nebude.

Obrázky